dožít
[dožiːt]
(1. j. dožiji, dožiju, 3. j. dožije, 3. mn. dožijí, dožijou, rozk. dožij, čin. dožil, trp. dožit, podst. jm. dožití)
sloveso dokonavé
(kdo dožije {co; kde; jak}), (co dožije {kde})
strávit závěrečnou etapu života, dokončit život • přestat žít, umřít:
Svůj život dožila v emigraci.
Jeho přáním bylo dožít doma mezi blízkými.
Pacientům s nevyléčitelnými nemocemi pomáhá důstojně dožít v domácím prostředí.
Starou jabloň nechala dožít.
Co vašemu pejskovi bylo? – Veterinář říkal, že prostě dožil.
přen. Co tedy s budovami, které už na Pankráci stojí? „Nechat dožít,“ zní názor památkáře.
nedokonavé → dožívat
přídavné jméno → i dožitý
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[dožiːt]
(1. j. dožiji, dožiju, 3. j. dožije, 3. mn. dožijí, dožijou, rozk. dožij, čin. dožil, trp. dožit, podst. jm. dožití)
sloveso dokonavé
(kdo dožije {co; kde; jak}), (co dožije {kde})
strávit závěrečnou etapu života, dokončit život • přestat žít, umřít:
Svůj život dožila v emigraci.
Jeho přáním bylo dožít doma mezi blízkými.
Pacientům s nevyléčitelnými nemocemi pomáhá důstojně dožít v domácím prostředí.
Starou jabloň nechala dožít.
Co vašemu pejskovi bylo? – Veterinář říkal, že prostě dožil.
přen. Co tedy s budovami, které už na Pankráci stojí? „Nechat dožít,“ zní názor památkáře.
nedokonavé → dožívat
přídavné jméno → i dožitý
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)